Muzeum čs. opevnění Borovany z let 1936 - 1938

Zadání úseku 183

Úsek je zajímavý tím, že na rozdíl od úseků 181 a 182 je očíslován od západu na východ. Většinou zde chybí přirozené vodní protitankové překážky (až na Stropnici a rybníky východně Borovan). Tím byla zdůvodněna vyšší spotřeba objektů. Stavební úsek 183 mělo tvořit 96 objektů (z námi popisovaných největší) a stačilo se vybetonovat 50 objektů. Úsek byl zadán firmě A. Kurel z Plzně dne 7. 6. 1938. Velitelem VSD se po 12. březnu stal škpt. pěch. Bedřich Kramosil.¹ Mužstvo stavebního dozoru bylo ubytováno v borovanské hospodě Simálka, která měla v té době jako jediná místnosti k pronajmutí. (pozn. k fotu X. 2013 - hostinec Símálka se nachází dodnes naproti borovanskému nádraží. Původní stavba má z obou stran přístavky. Dnešní hospoda, kterou je možno navštívit, již tedy není ta původní.)

V rozpočtu úseku byla na stavbu plánována částka 5 290 000 Kč. Uvedu příklad cen objektů, např. typu A normální za 49 000 Kč, zesílený 65 000 Kč. Bylo třeba připočíst další náležitosti v částce 45 870 Kč. Z nich nejvyšší částku (19 870 Kč) tvoří kancelářské potřeby. Celkem mělo být za úsek zaplaceno 5 335 870 Kč.²

Schůzka podnikatelů s Kramosilem se konala dne 18. 5. 1938 v 10 hodin na nádraží v Borovanech.³ Protokol o nabídkovém řízení byl sepsán na jednání 31. května 1938 v obligátních 10 hod. Řízení se zúčastnilo 7 firem: 1/ Ing. Dr. Rich. Genttner, Praha XII, Přemyslovská 23, 2/ J. Kahovec, stavitel, Prachatice, 3/ Jan Stašek, stavitel, Trhové Sviny čp. 259, 4/ Antonín Kurel, stavitel, Plzeň – Nerudova 19, 5/ Ing. Vil. Pejša, stavitel, Písek, 6/ Ing. J. Dajbych, stavitel, Kutná Hora, Žižkov č. 103 a 7/ J. Bubla, stavitel, Horažďovice čp. 212.⁴ Na rozdíl od předcházejících úseků zde prošly soutěží hned 4 firmy.⁵ V protokolu jsou značeny čísly 1-4 podle výhodnosti. Číslo 4 dostala firma Ing. Pejšy za nabídku 5 690 562, 50 Kč (po přezkoušení 4 861 717, 50 Kč). Na 3. místě se umístila firma Jana Staška s nabídkou 3 920 526, 60 Kč (po přezkoušení ubylo 60 haléřů). Na druhém místě se umístil Ing. Dajbych za nabídku 3 775 264, 30 Kč (po přezkoušení se tato částka dokonce ještě zvýšila na 3 882 680 Kč !!!). Soutěž na stavbu úseku 183 o 96 objektech 4. 6. 1938 vyhrála firma Antonína Kurela s nabídkou 3 133 588 Kč (částka po přezkoušení nezměněna).⁶ Porovnejme nabídky zmíněných čtyř firem. Ceny za 1 objekt typu A normální: nejnižší nabídku podala firma Kurel-27 071 Kč za 1 objekt (dokonce neúčtovali příplatky za alternativní řešení). Druhou nabídku udělal Ing. Dajbych za 34 364, 50 Kč (s příplatkem za atypická řešení 6 577, 50 Kč).⁷ Porovnám některé ceny prvých dvou firem, tedy (Kurel–K, Dajbych–D): dovoz materiálu první (K–8,10 Kč, D–3,40 Kč), odstranění porostu (K–1,20 Kč, D–4,50 Kč), výkop (K–10,20 Kč, D–13,50 Kč), násyp (K–21,60 Kč, D–23 Kč), kamenná předloha (K–56 Kč, D–79 Kč), bednění (K–66 Kč, D–99 Kč), betonáž (K–260 Kč, D- 248 Kč), cementová omítka (K–18 Kč, D–21 Kč), asfaltová izolace (K-32 Kč, D–22 Kč), osazení střílen (K–30 Kč, D–165 Kč !!!), osazení dveří (K–30 Kč, D–55 Kč). Dne 13. 6. 1938 MNO souhlasí a zadává stavbu firmě Kurel.⁸

Popis trasy úseku 183 - nahoře mapka s okolím Borovan a vodními plochami

Délka úseku činila 12,5 km. Logicky zde tak byla nejvyšší hustota 7,8 objektu/ 1 km.⁹ Byly navrženy 2 sledy. První sled měl mít 53 objektů (hustota 4,2 objektu na km), druhý 43 objektů (hustota 3,6 objektu na km). Nejhustěji jsou objekty položeny mezi lesy Lejsek a Ruda v prostoru silnice Kojákovice-Domanín. Úsek začínal objektem 1/A-160¹⁰ na východní straně borovanského mostu, který měl být v případě útoku odstřelen (foto XII. 2012 - připravujeme článek)

V destrukčních plánech dostal most kód 44 K. Na jeho zneškodnení bylo potřeba 160 kg trhaviny a ženijní četa s 6 muži. Obdobně měl být zničen i most na Veselce. Prostory mostů byly pro obranu klíčové. Mimo paleb z objektů byl most postřelován i dalšími zbraněmi a nejtěžší zbraní mířící za mobilizace na borovanský most byl jistě 9 cm minomet vz. 17/ 28. Ten měla obsluhovat minometná četa s 10 muži pod velením ppor. Kršky. Stanoviště minometu se nacházelo na opačném konci Borovan v zahradách domů čp.  43 a 42 v okopu hlubokém 2 metry a hraně 5 na 8 metrů.  Zajímavé je, že podle Salákovy práce bylo toto stanoviště i na zahradě čp. 44. Podle informací pamětníka p. Kadlece však číslo 44 tehdy vůbec nemělo zahradu (což je vidět i na dnešní letecké fotografii, už tehdy byla parcela zahrady  za domem rozprodána). Sám pan Kadlec pak jako malý pamatuje i vojáky v tomto postavení: pochází právě z č. 44 a tak mu stačilo jen k nim jen přeskočit plot. Okop samotný byl pak  za stodolou, která již dnes nestojí. Krška si zřídil velitelství ve vile Dr. Petříka čp. 207 v rohu zámecké zahrady (u silnice na O. Újezd, srv. foto dole X. 2013). Armáda se chystala využít i zámeckou zeď, ve které byly vyjmutím cihel vytvořeny střílny.¹¹ (pozn. Dr. Jan Petřík byl archeolog a mj. se zasloužil o výzkum Trocnova. Více v článku Daniela Kováře, Velikáni Trhovosvinenska, 3. část - Jan Petřík, spravedlivý soudce a objevitel Žižkova rodiště, TSL 2/1998 a Františka Kadlece, Trocnov, Jan Petřík, Borovany, Borovanský zpravodaj 12/2005, s. 4).

Dne 18. září byla poté navržena změna objektu č. 2 z A-120Z na objekt typu A-140Z. Jeho střílny se vojenské správě zdály moc vytočené k nepříteli. Nejprve se měl betonovat první sled, na katastru Borovan se ale dříve betonoval 2. sled.¹² U objektu 5/A-180Z byly obvodové stěny prodlouženy o 70 cm kvůli bahnitému podkladu. Mezera mezi prodlouženými stěnami byla vyplněna štěrkem.¹³ První sled vede za říčkou Stropnicí tvořící přirozenou překážku PÚV, druhý sled jižně železnice. Původně měly být pak objekty č. 2, 6, 10 a 12 umístěny severně železnice, tak "aby železniční zářez byl využit jako překážka protitanková".¹⁴ Upustilo se od toho proto, že objekty za náspem by nebyly palebně provázány s 1. sledem. Řeka zde vede zákrutami a tvoří zátopová pole. Problémem byl svah Borovanského vrchu, byl zde poměrně hustý les, ten se dobře mohl stát skrytým nástupovým prostorem nepřítele. Je rovněž zajímavé použití dvou objektů typu EZ č. 3 a 9 čelními palbami posilující palby obou sledů. V tomto prostoru bylo možné k dalekým palbám využít i objekty vz. 36. Jeden se zachoval nedaleko tratě dodnes.¹⁵ Jde o ukázkový případ účinného začlenění "šestatřicítek" do paleb "řopíků".

Borovany v té době nebyly tak rozrostlé jako dnes, nejjižnějším objektem byla železniční stanice. Linie se stáčí na severovýchod opět ve dvou sledech. Využívá zde rybníky jako přirozenou překážku (Čilíř, Bašta, Výkotná/ Linda, Krčín, Baba). Ty by byly také využity k obraně vypuštěním, rozbahněním či odstřelením hráze.¹⁶ Mezi Stropnicí a Čilířem bylo pásmo mokřadů. Dál vede linie otevřeným terénem severně Hluboké u Borovan pod obec Vrcov. Zde se opevněné pásmo prudce stáčí na východ jižně Petrovic a Mladošovic. Blízko kóty 462 se linie stáčí podél lesa Lejsek na jih k rybníku Ruda. Lomení postřeluje objekt 64/B2-100 spolu s objekty 67/B2-90 a 68/B1-90. Zalomení trasy severozápadně Kojákovic bylo odůvodněno tím, že "les mezi kotou 465 a rybníkem východně koty 462 oboustranně silnice Kojákovice-Domanín je od jižního kraje až na 500 m k severu prolnut širokými průseky a plochami s úplně mladými lesními stromy, neskýtající překážku PÚV". Objevily se pochybnosti, uvažovalo se "nebude-li lépe vésti východní křídlo trasy od objektu č. 67 přes Zadní T., Děkanec, rybník jižně 440 na Jánský".¹⁷

Dne 18. června byl znám výsledek provedeného průzkumu a byla ponechána původní trasa.¹⁸ "Potřeba při dvou sledech je celkem 29 objektů. Na původní trase stačí 28". Podařilo se tak ušetřit jeden objekt. Dále by bylo třeba "asi 900 m protitankových překážek a to mezi rybníky ve směru Branná, dále v západní části Lejsek Wald. Kromě toho by bylo zapotřebí 4 zátarasů". Dosavadní řešení bylo ve volném terénu, ale zato měly objekty výborný výstřel. Dalším důvodem pro ponechání dosavadního řešení bylo, že "okraj Lejsek Wald musel by býti pod palbou, jinak by si tam nepřítel připravoval vyražení beztrestně". Při novém řešení nešel ostřelovat právě zmíněný důležitý severovýchodní okraj lesa Lejsek, "první sled při systému bočních paleb nemůže tam stříleti vůbec a 2. sled postřeloval by je i z otevřených objektů dálkami 1500 m a to ne dokonale, jelikož některé části vůbec unikají pozorování". Další důvodem mohl být terén v okolí rybníků, který byl "pro pěchotu úplně schůdný ve všech ročních obdobích". Lesem Lejsek navíc procházely dobré cesty, okolí cest bylo porostlé mladým lesem průchodným i pro tanky. V archivním materiálu je přiložena i oleáta návrhu změny. Úsek končí před hrází Janského rybníka nedaleko Branné, kde navazuje sousední úsek 184 Staňkovský rybník. Většina objektů byla typu A. Major Kramosil navrhl zrušení objektu 85/ A-140 z důvodu možného zatopení stanoviště v mokřinách nedaleko rybníka Ruda (spojení a zásobování osádky by bylo obtížné). Mezi navíc byla objekty č. 84 a 88 dostatečná palebná přehrada (od sebe 500 m), tudíž mohl být objekt s klidným svědomím vypuštěn. Tyto změny byly 20. září schváleny.¹⁹

Výstavba úseku a problémy stavitele Kurela

Výhodu pro stavitele představovala blízkost železnice a rozlehlé borovanské nádraží (kde měla firma Kurel skladiště materiálu, viz. foto nahoře Vít Novotný, 2011, zdroj mapy.cz). Se silnicemi to bylo o něco horší. Nejdůležitější byla tehdy štěrková z Budějovic přes Ledenice na Trhové Sviny. Horší byla "udržovaná vozová cesta" z Borovan do Hluboké. Cesta k Borovanskému mlýnu byla polní. Materiál byl dopravován místními sedláky s povozy a dvěma nákladními auty pana Svitáka.²⁰ Většina objektů stála v polích, proto se lépe uplatnily koňské potahy sedláků Drobila a Němce. Problémem byly vyježděné koleje od povozů, celé okolí bylo poté rozbrázděno rýhami od kol. Za náročnou práci dostávali sedláci hned zaplaceno.

Kramosil byl ubytován přímo v Borovanech u pana Bukovského čp. 5 (korespondenci měl na zdejší četnické stanici). Zde byl pravděpodobně ubytován na počátku výstavby úseku, neboť podle p. Kadlece poté bydlel ve vile Dr. Petříka čp. 207 (viz. foto vily X. 2013 nahoře). Podle fotografie s rodinou Petříkovou to již mohlo být v období srpen-září 1938. Kramosil zde již evidentně má hodnost majora, která mu byla přidělena až koncem srpna 1938 ! Dále byl u VSD 183 ještě ppor. pres. sl. Ing. R. Kůs, měl na starosti betonáže. Místo kresliče zastával čet. asp. Smetana, dozor nad stavbou překážek des. asp. Josef Scharf.²¹ Strážní oddíl měl 2 poddůstojníky a 6 vojáků od p. pl. 1. Od srpna se počet zvětšil o vojáky III/ 29 z Třeboně, kteří měli rovněž obsazovat část úseku 183.

Dopravní prostředky byly oproti úseku 182 velmi skromné. Kramosil dostal pouze koně a 2 bicykly. Byl třeba automobil, nebo motocykl s přívěsným vozíkem. Velitelství sboru to řešilo povolením pronájmu vozidla z majetku vojáků VSD. Kromosil ani jeho aspiranti žádná vozidla nevlastnili a situace zůstala stejná.²² 96 zdejších objektů mělo být postaveno za 120 pracovních dní (do 31. 10. 1938). Písek byl dodáván ze Chlumu (od srpna i z Lužnice od Suchdola), štěrk malé frakce z Konstantinových lázní, velké frakce (stejně tak kámen na rovnaniny) z Trhových Svinů, zkoušela se i žula od Budějovic. Koncem srpna byl dovážen štěrk "velmi dobré jakosti" ze Ševětína. Zpočátku bylo na stavbě pouze 20 dělníků, ve 3. týdnu již 140, dále okolo 190, nejvíce zde bylo ke konci srpna a to 206.²³

Major Kopecký z VŽV se k úseku 183 vyjádřil: "V úseku nejsou žádné objekty, jež by vyžadovaly větších technických úprav. Situování stanovišť je velmi účelné, takže nevznikají žádné hluché prostory".²⁴ Výstavba nepokračovala předpokládaným tempem, zpožďovaly se dodávky materiálu a výstroje. Kramosil si dokonce stěžuje na stavební firmu, Kurel se omlouval nedostatečným zapracováním dělníků. Neměl ani dostatek kvalifikovaných tesařů a armovačů. Dále se Kurel vymlouval, že má dostat od vojenské správy již 1 milion Kč a nemůže tak držet větší počet pracovních sil. To byla zřejmě dosti oprávněná výmluva. To nemohlo uniknout VŽV, které doporučilo zdvojit betonářskou skupinu, která měla zvládnout 8-10 objektů týdně. Kurel je 21. 7. pozván na kobereček na VŽV. Sice se dostavil, ale ani pak práce nepostupovaly jak bylo třeba. Kurel se dostal do podobné situace jako Stašek v sousedním úseku 182.

Kvůli zrychlení prací mělo být 26 objektů druhého sledu předáno jiné firmě. Kurel by se tak zbavil stavby objektů s nejhoršími příjezdy, vojenská správa by také nemusela platit přirážky za obtížnou dopravu. Kurel již rezignoval na zrychlení stavby, dokonce druhou směnu betonářů propustil. Rovněž nezaplatil dopravci materiálu. Kramosil na situaci reaguje 20. 8. 1938 dopisem na Velitelství sboru: "Podnikatele jsem ihned ústně upozornil, že tímto jednáním hrubě porušuje zadávací podmínky a že vzhledem k naléhavosti stavby a stanovenému termínu považuji jeho jednání za sabotáž. Nedostatek financí je hlavní příčinou, že stavba úseku jinak dobře prováděná, kolísá a upadá".²⁵

Na počáku září bylo 26 objektů²⁶ předáno firmě Ing. Dr. Brožek, Ing. Mantberger, Ing. Dr. Polívka, stavitelé Praha.²⁷ Kurel se ani nadále nezbavil stavby obtížně přístupných objektů, i tak byla jeho částka snížena o 884 939 Kč. Kurel měl postavit úsek překážek od objektu č. 35 na východ, západní část překážek byla svěřena firmě Dr. Brožek. Firmě Brožek bylo dáno ultimátum do 15. 11. 1938. Za každý den překročení lhůty měl stavitel platit 200 Kč. Vznikl úsek 183a Borovany (do Mnichova započnuto 5 objektů). Vojenské správě tak šalamounsky nevznikla další vydání, zatímco výstavba úseku byla urychlena. K rozdělení přispěla zajímavá událost v podobě anonymního udání, které došlo Kramosilovi dne 25. 8. pravděpodobně od nějakého dělníka. Kritizuje provádění stavby (nedostatečné dusání betonu, doslova "se tam pracuje hůže, než u ňáké židovské firmy jarmareční") a laxnost VSD ("si ničeho nevšimnou jenom se baví s mistrem"). Kramosil ho posílá na velitelství sboru. Zde se vymstilo vojenské správě, že nechtěla VSD poskytnout dopravní prostředek. Kramosil celý rozlehlý úsek zkrátka na koni projet nestačil a u všech betonáží prostě být nemohl. Motocykl mistra byl rychlejší a stačil se udělat na stavbě udělat pořádek. Ani tato událost však Kurela nedohnala k lepším výkonům.²⁸ Firma Brožek zahájila práce mezi 4. a 10. zářím, nejvíce měli najato 100 dělníků. Práce začaly navážením materiálu (ze stejných zdrojů jako Kurel). 20. 9. 1938 měla firma dva objekty připravené k betonáži a pracovala na překážkách před 1. sledem vybudovaným firmou Kurel. Do přerušení prací Brožek stačil rozpracovat 7 objektů.²⁹

Budování překážek³⁰

Celkem zde tedy mělo být postaveno 5 165 m protitankové překážky typu C, 7 410 m třířadé a 6 710 m dvojřadé protipěchotní překážky a 200 m překážky ze španělských jezdců. Mělo se prostavět 6 907 000 Kč. Z Plzně měl být odeslán tento materiál: 2368 svitků ostnatého drátu, 197 svitků hladkého drátu č. 42 a 14 svitků hladkého drátu č. 22. K soutěži bylo vyzváno 6 firem: 1/ Stavitel Ant. Kurel, Plzeň, 2/ Bratři Staškové, Trhové Sviny, 3/ Jindřich Bubla a spol., Horažďovice, 4/ Václav Beran, Praha, 5/ Ing. Jenč, Hladeček a Kroft, Plzeň a 6/ Jan Stochl, stavitel, Netolice.³¹ Obhlídka proběhla 18. 7. Byla vybrána firma Ant. Kurela za částku 1 666 088 Kč.³²

Armáda trvala na tom, aby byly rybníky udržovány z obranných důvodů na plných stavech. Přesto musí velitel VSD Kramosil hlásit 19. září 1938: "Státní správa rybníků v Třeboni vypustila za účelem výlovu Krčín. Zakročil jsem ve státní správě ve Hluboké, aby byl ihned zavodněn a fungoval jako překážka. Baba je napájena jen slabým potokem a při vypuštění by zmrzlé bahno nepůsobilo jako překážka. Navrhuji proto letos omezit výlov všech rybníků v pásmu l. o. Pokud jde o Čilíř a Krčín, ty byly také vyloveny, ale opět přistaveny a naplněny vodou z horních rybníků". Díky mobilizaci byl všeobecný nedostatek pracovních sil a tak mohly být loveny pouze malé rybníky jižně od Hluboké. Tato překážka však nemohla být považována za nepřekonatelnou. Terén však stačil, aby zde mohla útočit pouze pěchota. Mezi objekty č. 1-17 měla vést trojřadá protipěchotní překážka délky 3460 m s 15 průchody (+ 10 % na nerovnosti terénu). Boky objektů č. 17, 18 kryla dvojřadá překážka proti pěchotě délky 380 m. Průchody (první na borovanském mostě, další u hrází rybníků) měly být přehrazeny rozsocháči.

Ačkoliv v archivních materiálech se příkop PÚV neobjevuje, jeho existenci potvrdilo Salákovi několik pamětníků. Nacházel se 50 m od břehu Výkotné na straně k Borovanům, kopíroval jeho tvar až k Baště. Toto umístění se zdá poněkud nelogické, protože hráze rybníků rozhodně nepředstavují tankový terén. Vhodnější místo bylo severněji mezi Babou a lesem "Pod pláněmi". Zde skutečně stála překážka typu C. Proti tankovému útoku měl být rovněž využit železniční násep. Podobný příkop byl i u rybníka Smrk.³³ Překážky budovalo i civilní obyvatelstvo.³⁴

Jak víme, Kurel nebyl ve stavbě moc úspěšný. Proto byla jeho část přidělena firmě Brožek. Kurel měl stavět překážky ve východní části úseku mezi objekty č. 35-95 (Brožek 1-35). Obě firmy obdržely zadání až 12. 9. 1938. Překážky se měly začít stavět nejdříve u vybudovaných objektů. Stavba měla být dokončena do 15. listopadu. Komunikace měly být opět přehraženy rozsocháči nebo španělskými jezdci. Stavbu překážek řídil des. asp. Josef Scharf spolu s dvěma vojíny od děl. pl. 5. Po 17. září na překážkách pracovala většina VSD. Brožek měl ihned pracovat hlavně na překážkách a najmout nejméně 100 dělníků. Po 10. září začal s překážkami i Kurel. Dne 17. září byly u komunikací připraveny rozsocháče k přehražení. Uzávěry byly hlídány strážemi, aby "nepovolané osoby trať nežádoucně nezatarasily". Bylo osazeno 50 kusů lehkých rozsocháčů. Po 20. září byly v lesních částech hotovy průseky, v druhém sledu prosvětleny spojnice. Po vyhlášení mobilizace byly práce zastaveny, materiál převzali vojáci praporu II/1. Drát byl skladován v Borovanech a u kraje lesa nedaleko objektu č. 50. Firmy pokračovaly ve výrobě překážkových kolíků, civilní pracovní roty pomáhaly se stavbou překážek a jejich proplétáním. Na "podřadné" práce bylo pak přiděleno 30 vojínů německé národnosti od p. pl. 1 k čištění předpolí, 10 bylo přiděleno Brožkovi k montování rozsocháčů.³⁵

Září 1938 v úseku 183

Po vyhlášení mobilizace do úseku 183 nastoupili vojáci p. pl. 1 a p. pl. 29. Hranice mezi praporem II/1 a III/29 probíhala jihozápadně Petrovic (mezi objekty č. 30, 32). Konečný počet objektů se ustálil na 95 (bez č. 85). Bylo vybetonováno 50 objektů, u 20 provedeno maskování, u 13 skončily všechny stavební práce. Firma Kurel účtovala počáteční práce na č. 95, firma Brožek na č. 20 a 22.³⁶ Brožek díky malému množství provedených prací moc práce s vyúčtováním neměl, účty za stavbu objektů i překážek mohl odevzdat 12. října. Účet za ztráty byl odevzdán koncem listopadu. Účty byly Kramosilem překontrolovány a odevzdány na Hl. št. ŘOP. Kurel předložil účty za stavbu překážek 18. 10. 1938. U staveb objektů bylo vše v pořádku, ostatní už ne. Zajímavé je, že Kurel nepřiložil potvrzení o zaplacení zdravotního pojištění. Nezaplatil fimě p. Svitáka za dopravu materiálu 12 292, 70 Kč, mobilizovaným dělníkům slíbenou týdenní mzdu. Případ byl dán k pracovnímu soudu. Kurel mohl předložit účty za stavbu objektů až 17. 12. 1938. Kramosil je po přezkoušení poslal 7. ledna na velitelství I. sboru. Vše bylo důkladně zkoumáno, dokonce byla provedena pochůzka přímo v terénu. Sám Kurel byl vyzván k dodatečné kontrole dluhů subdodavatelům k přiznání dalších splátek. Ztráty mu byly přiznány až 3. 10. 1939. Na přelomu listopadu a prosince 1939 byly firmám předloženy protokoly o kolaudaci staveb a zjišťovací protokoly o stavbě překážek. Firmě Brožek bylo za stavbu objektů přiznáno 76 887, 75 K z původních 82 492 K, za ztráty při přerušení prací přiznáno 146 275, 25 K. Pro firmu Kurel zpracovaný obdobný protokol uvádí částku 1 564 426, 67 K za stavbu objektů byla poupravenou na 1 567 561, 83 K, bylo strženo 8 285, 76 za nedostatečnou pevnost betonu. Konečná částka činila 1 559 278, 07 K. Z účtu ztrát bylo Kurelovi přiznáno 48 587, 30 K. Komise zjistila neproplacení škod vzniklých voj. správou i podnikatelem. Firmy se zavázaly tyto škody proplatit. Za stavbu překážek bylo Kurelovi přiznáno 127 345, 70 K, Brožkovi 76 887, 75 K. Posledně jmenovaná firma dostala ztráty přiznány ve výši 146 275, 25 K. Závěrečná zúčtování zpracoval 1. 12. 1939 por. Slezák. Celkem byla povolena částka 4 810 600 Kč, prostavělo se 3 049 359 Kč. Na stavbu překážek byla vyhrazena částka 1 666 088, 60 Kč, náklady na stavbu překážek nakonec pouze 251 577, 55 Kč. Celkem se stačilo prostavět 3 300 937, 20 Kč. Za odprodaný cement vojenská správa utržela 1 910 Kč. Za zbytky po překážkách získala úhrnem 1 491 Kč.³⁷

Destrukce a těžba materiálu (k této otázce v článku Destrukce opevnění v oblasti úseků 181 - 183)

Po 15. březnu 1939 se okupační moc bála využití pevnůstek při povstání. K odstřelům v úseku 183 došlo nadvakrát. První destrukce se konaly v červenci 1939. Druhou fázi ničení určili pamětníci Salákovi do let 1943-44. Říše začala pociťovat nedostatek surovin a honbě za železem neuniklo ani opevnění. Objekty odstřelovali čeští střelmistři z lomů, ironií osudu byli ubytováni u bývalého mistra Kubiše. Destrukce strážilo protektorátní četnictvo. Celá linie se tak proměnila na řětěz odstřelených a vytežených stanovišť.  Úplně zahlazeny pak byly hlavně zbytky v polích (drť byla výhodným materiálem). Ty v 70. letech překážely scelování polí. Zaměstnanec JZD Borovany pan Tácha jim udělal s traktorem "kirovcem" rychlý konec.  Podle fotografií byly zbytky objektů znatelné ještě v 70. letech. Do dnešních dnů se pak dochovaly alespoň objekty po 1. odstřelu od Hluboké u Borovan na východ. Situace je zde  velmi podobná jako v úseku 182.

Původně měl pak být zachován objekt 1/ A-160 na borovanským mostem. Zpočátku byl znehodnocen klasickým zazděním. Zakrátko se však rozneslo, že v něm jsou ukryty zbraně. Vůdce místních nacistů Tirpekl tak nařídil znovuotevření, ale nic nebylo nalezeno. Krátce nato byl objekt odstřelen. První náloží pouze napraskly stěny. Dům stojící 20 m opodál byl stavebně nepoškozen. K tomu byly na domě podle vyjádření p. Kadlece instalovány sítě, dům byl obložen slámou a přelepena okna jako ochrana před tlakovou vlnou. Kus betonu však prý vylétl do vzduchu a prorazil střechu domu, kterou pak v zimě dovnitř sněžilo a zahánělo. Nadarmo se pak neříká, že "na každém šprochu pravdy trochu". Během meliorace řeky Stropnice byla totiž poblíž mostu (resp. pod jeho pilířem) nalezena plechová schránka s kulometem ZB 26 (resp. pamětníci hovoří o součástech k několika kulometům).³⁸

poznámky: