Muzeum čs. opevnění Borovany z let 1936 - 1938

Po odstoupení pohraničí mezi 1. - 10. říjnem 1938 zůstala většina objektů lehkého opevnění v odstoupeném území. Limitní hranice (tzv. "modrá čára" podle označení na mapách) nebyla národnostní, jak proklamovala německá strana, ale spíše strategická, kdy bylo plánováno ochromení další možné obrany zbytku ČSR. Mnichov a jeho následky znamenaly pro čs. brannou moc konec jedné z etap jejího vývoje. Bezprostředně po Mnichovu se vojáci museli ztotožnit s novým smyslem existence a přípravy na obranu vystřídalo úsilí ustoupit na novou demarkační čáru se ctí, spořádaně a bez zbytečných lidských a materiálních ztrát. V těžkých pomnichovských dnech a týdnech však stále armáda poskytovala oporu civilnímu sektoru. Její příslušníci ve spolupráci se státními bezpečnostními složkami i nadále obětavě udržovali pořádek na všech exponovaných úsecích hranic a prováděli evakuaci nejen vojenského, ale i státního a soukromého majetku. Nadále ale ve vnitrozemské oblasti bývalého I. sboru stále zbývalo celkem 2185 nepoškozených pevnůstek, z toho celých 347 stálo na bývalém jihočeském 1. hlavním obranném postavení (= HOP).

Počty zbraní a pevnostního materiálu, který při obsazování padl Němcům do rukou nelze zatím přesněji stanovit. Armáda byla zcela zbavena byť i hypotetické možnosti vybavit nově stavěná pásma opevnění na nové hranici (2. HOP zůstala prozatím neporušena). Okupační správě po 15. březnu 1939 také nebylo po chuti možné využití opuštěných pevnůstek např. v případě možného českého povstání a proto byl vydán příkaz k likvidaci opevnění na protektorátním území.

Pro likvidaci opevnění mluvily z německé strany především zmíněné vojensko–politické důvody, ale je také jasné, že šlo částečně i o ekonomický profit. Dne 26. dubna 1939 bylo v Protektorátu Čechy a Morava vydáno nařízení o odvozu železných výrobků, což samozřejmě nemohlo minout ani objekty opevnění. Plocha, která měla vzniknout po úplné likvidaci objektů měla být později využita k zemědělským účelům a celkově mělo být prý tímto způsobem získáno okolo 500 ha půdy ! Dne 8. května 1939 vznikl tzv. Arbeitstab Fest (pracovní štáb) pod velením Obersta (plukovníka) Porta. Ten měl za úkol řídit samotnou likvidaci pevnostních staveb. Štáb se skládal ze dvou demoličních štábů (Festungsabbaustab I a II) a 11 tzv. sběrných stanovišť (Sammelstelle 1 - 11) s přidruženými skladišti. Dnem 1. srpna 1940 byl tento orgán přejmenován na "Velitelství demolice pevností I Praha". Ale již po 15. březnu 1939 začal z opevnění transport rychle dostupného materiálu (prsty v tom měla zejména tzv. Gruppe "GELB").

Obvod demoličního štábu I (Festungsabbaustab I) tvořila sběrná místa Hradec Králové, Pardubice, Milovice, Praha, Kladno, Klatovy a České Budějovice, která byla zřízena v květnu 1940. Hlavní pracovní náplň štábu se skládala z podchycení a demontáže pevnostního zařízení a zátarasů, stavebního náčiní, materiálu ke stavbě, veškerého pancéřování, zbraní a vnitřního vybavení i kabeláže. Kvůli katalogizaci velkého množství získaného materiálu byl potřeba i podrobný průzkum veškerých dostupných spisů ŘOPu a to v podobě map, plánů, nákresů a také souvisejících pokynů a předpisů. Vše bylo pro německé potřeby překládáno a případně doplňováno německými popiskami. S tím je ostatně možné se setkat i dnes při archivním bádání. Aby mohla vzniknout tak rozsáhlá kartotéka pevnostního materiálu, byla nutná zejména správná identifikace a jednotné pojmenování všech předmětů.

Do konce roku 1940 byl tímto způsobem získán materiál v přepočtu celkem za 50 000 000 RM. Samotné stavby poté měly být zlikvidovány náložemi, případně zazděním nebo zabetonováním. Tato "špinavá" práce byla zpravidla zadávána vybraným civilním firmám. Nezřídka přitom docházelo k poškození okolních objektů. Někde byla naopak likvidace nemožná například kvůli blízkosti obytných domů nebo jiných staveb (např. objekt 182/33 na Veselce či X.a/15 v Borovanech). Odvoz materiálu probíhal zpravidla na vagonech nebo pomocí nákladních aut. Například v roce 1940 tak bylo odvezeno na 7 000 vagonů a 1 300 nákladních vozů (studie p. Pivcové uvádí podle německého zdroje celkem 100 000 tun materiálu). Mezi firmy zpracovávající pevnostní materiál patřily Ing. Karel Walter – Waledenburg (Berlin), dále Gustav Kleinitz – Deutsche Krone (východní Prusko) a Quast (Schneidenmühle).

V Českých Budějovicích fungovalo sběrné místo 7 neboli Sammelstelle 7 v ulici Linzerstrasse Nr. 20 (Linecká ul.) pod velením Oberleutnanta (nadporučíka) Waltera Krebse od Festungsabbaustabu I. Ten zde sloužil nejdříve po 15. červnu 1939. Nejprve před vlastní likvidací objektů však bylo potřeba provést jejich důkladnou inventarizaci a sečtení. V bývalé oblasti I. sboru proto byly stanoveny nové úseky a objekty samotné dostaly nová německá čísla. Jihočeská 2. HOP tak byla nově přeznačena na úsek VII a VIII a bývalá 1. HOP na úseky XVI, XVII a XVIII (mapka Solpera, s. 315). Průběh těchto úseků nelze podle dostupných map blíže specifikovat (resp. vůči původním úsekům z roku 1938). Asistence při provádění destrukcí zajišťovalo protektorátní četnictvo a oddíly Schutzpolizei (ochranné policie). Na Českobudějovicku také vypomáhaly četnické pohotovostní oddíly (ČPO) z Českých Budějovic a Jindřichova Hradce. Prováděná bezpečnostní opatření byla při likvidacích srovnatelná například s trhacími pracemi v lomech a nebezpečné prostory byly kvůli bezpečnosti místních neprodyšně uzavírány.

Dne 13. 6. 1939 budějovický Oberlandrat für die Bezirke Böhm. Budweis, Moldauthein, Wittingau und Neuhaus (neboli okresní úřad) rozeslal přípisy všem obecním úřadům v jeho působnosti. Cílem bylo zjistit, kolik objektů opevnění se dosud na příslušných katastrech nachází a zda jsou někde ponechané překážky nebo chaty pro osádky (ty se v naší oblasti nestavěly díky převážně českému osídlení). V hlášeních neměly chybět ani adresy majitelů příslušných pozemků a přínosná mohla být zejména udání na "polozapomenuté" sklady dosud neobjeveného pevnostního materiálu, který by bylo možné odvézt do Říše. Proces likvidace opevnění lze dnes rekonstruovat i díky výše zmíněným četnickým asistencím ze zápisů zkušebních knih četnických stanic. Bez problémů byly logicky ty obce, na jejichž katastru objekty opevnění nebyly postaveny a nebo zůstaly na podzim 1938 pouze rozestavěné. Zajímavý je i ten fakt, že obecní úřady obvykle nerozlišovaly typy objektů (resp. vz. 36 a vz. 37), neboť problém pro ně představovaly i tak.

Přípravy na destrukce v našem regionu lze počítat již od 25. června 1939, kdy borovanští četníci provedli obchůzku ještě dosud nedotčené linie v katastrech Vrcova, Borovan a Ostrolovského Újezda. Samotné ničení pak probíhalo na konci července a počátkem srpna 1939. Pokud specifikujeme data, tak šlo konkrétně o období mezi 25. 7. 1939 – 3. 8. 1939. Proces likvidací postupoval od východu na západ, tj. směrem k toku řeky Vltavy. Ve dnech 25. 7. - 31. 7. 1939 po začátku likvidací proběhly další kontrolní obchůzky četnictva.

Dále si podrobně popíšeme den po dni průběh destrukcí v určeném regionu (přehledná mapa Solpera, s. 319):

- 25. červenec – oblast kolem Borovan (úsek 183). Od 8:00 začala destrukční skupina pracovat u Petrovic, poté pokračovala na Vrcov a k Borovanům. Zde pomáhali v dozoru nad uzavřenými oblastmi i třeboňští četníci.

- 28. červenec – v oblasti mezi Borovany a Borovanským mlýnem (rozhraní úseků 183 a 182).

- 29. červenec – v oblasti od rybníka Pražan k Ostrolovskému Újezdu.

- 30. červenec – pokračovaly destrukce dále na západ. Práce začaly již kolem 6. hodiny ranní a skončily až v 18:00.

- 31. červenec – práce se vrátily zpět k Borovanům. Zdá se, že tehdy mohl být odstřelen dodatečně zbylý objekt u Borovanského mostu (srv. Salák – údajně zde mělo být učiněno udání, že v objektu jsou přechovávány zbraně, což nám potvrdili i pamětníci...). Poté se trhací práce přesunuly do oblasti Římov – Velešín (již úsek 181), kde toho dne skončily v 17:00. Asistovalo zde zdejší četnictvo, posílené oddílem z Kamenného Újezda (3 četníci) a Českých Budějovic. Pondělí 31. 7. bylo také černé pro Tomáše Paxu z Borovan, který byl zraněn odletujícím betonem do nohy. Podobně se tak stalo ve stejný den v okolí Římova (zmiňuje se i zdejší kronika), kdy byl zraněn Tomáš Richard, Josef Tvrdý a Kateřina Felsová.

- 1. srpen – práce se přesunuly k Holkovu. Od 6:00 trhací práce začaly u Skřidel a pokračovaly až k samému toku Vltavy. Asistoval již opět četnický pohotovostní oddíl České Budějovice, který měl k sobě po třech četnících z Velešína a ze Zlaté Koruny.

- 3. srpen – pokračování na levém břehu Vltavy až k Býlovce a Srní (zde již úsek 197, který zde již nepopisujeme – jeho postavené objekty již navíc stály v odstoupeném území a proto se zde destrukce nekonaly).

Z četnických hlášení bohužel již dnes nezjistíme přesný postup práce trhacích skupin, jejich technické vybavení, počty jejich pracovníků atd. a můžeme se jen domnívat na základě útržků informací. Odstřely měli provádět školení pracovníci za odborného dozoru důstojníků Wehrmachtu a stavebních odborníků. Bylo zapotřebí poměrně velkých náloží třaskavin. Zpravidla se v literatuře uvádí 50 – 70 kg tritolu, přitom některé objekty musely být rozstřeleny navíckrát. Výbušnina se zpravidla umístila do rohů objektu a do střílen, které byly výbuchem doslova vytrženy ze stěny. Je zajímavé, že na mnoha místech tyto ocelové prvky zůstaly zapomenuty (např. Římov). Odstřely byly podobně jako v lomech hlášeny zvukem sirény. Typicky se poté následkem mohutného výbuchu nadzvedl a odletěl strop, rozevřely se boční stěny a jen čelní stěna zpravidla zůstala na svém místě. Přitom dle dnešního stavu odstřelených objektů v úseku 182 a 183 zde můžeme možná usuzovat na odlišnou technologii odstřelů podle jednotlivých oddílů, resp. např. jiné množství použité trhaviny. Například ke konci úseku 183 lze vypozorovat daleko větší rozhození betonových stěn než jinde, což možná ukazuje na větší nálože užívané při odstřelech.

Podle práce Jana Solpery lze usoudit, že jedna pracovní skupina zvládla denně zlikvidovat kolem celé dvacítky objektů. Uvádí také složení pracovní skupiny, která měla mít celkem 20 pracovníků, z toho 2 střelmistry (případ ze Sedlčanska, je uveden i druhý ze Slánska, kdy měla skupina jen 12 pracovníků). Šlo údajně téměř vždy o říšskoněmecké státní příslušníky. Přesuny skupin probíhaly na nákladních autech. Na destrukcích se podílely také již zmíněné oddíly Schutzpolizei, které střežily sklady třaskavin a v ohrožených oblastech prováděly pořádkovou a hlídkovou službu. Samozřejmě i okupační správě mohly vznikat škody, např. když byl kovový materiál odcizován civilisty. Starostové obcí byli upozorňováni, že kovové části jsou říšským majetkem.

Na základě rozkazu Okresního četnického velitelství z 1. 8. 1939 měly být nově prováděny kontroly, které měly tomuto rozkrádání zamezovat. Při odstřelu pak také samozřejmě vlivem odlétávajících betonových úlomků často docházelo k poškozování úrody a stromů a nezřídka i obytných stavení a např. hrází rybníků (na Třeboňsku). Z rozvalených stěn po 1. odstřelu pak měl být velmi pracně získáván další materiál. Tyto škody měly být poté zaplaceny majitelům pozemkům jen potud, pokud byly škody způsobeny do vzdálenosti 15 m od objektů. Úlomky betonu do 3 m od objektu měly také trhací firmy na vlastní náklady nahrnout k objektu, resp. do jámy po něm. 

Trosky objektů neustále přitahovaly pozornost obou stran a na druhé straně v nich mnoho protektorátních firem vidělo možnost přivýdělku. Na podzim 1939 se do jižních Čech dostala další firma s dlouhým názvem "Ústředna pro sbírání a zužitkování odpadových hmot pol s. r. o., Praha". V listopadu 1939 budějovický Oberlandrat výnosem z 11. 11. 1939 určil, že další odstranění zbytků bude provedeno zcela na náklady příslušných obcí. Vytěžené železo z této akce mělo připadnout firmě Petzold & Comp. Jedna tuna materiálu měla být přitom vykoupena za pouhých 45 RM (v přepočtu 450 tehdejších K). Do ceny byl započítáván i odvoz železa do nejbližší železniční stanice. Odstranění jednoho krytu pak vyšlo obce přibližně na 6 - 7 000 K, odměna za železo pak dělala asi 1 800 K. Zbytky objektů měly být dle tohoto nařízení zlikvidovány za pouhý jeden měsíc ! Do 26. prosince téhož roku měla být zpět poslána hlášení o provedených pracích, na které měly dohlížet četnické stanice. Německým cílem tak nebylo jen levně získat železný materiál, ale i přimět české obyvatelstvo, aby doslova vlastnoručně zničilo bývalé symboly obrany republiky...

Skutečný problém pro obce představovalo větší množství zničených objektů na katastru. Tyto práce by nebyly jednoduché ani pro školené specialisty, natož pro venkovany s neodpovídající kvalifikací a s nekvalitním materiálovým vybavením. Ti byli pak doslova bezradní... Všechny výlohy (nákup třaskavin, odvoz železa atd.) měly obce původně pokrýt odměnou z odprodaného železa. Případné problémy měly být zpět hlášeny písemně (o tom dále !). Dopisy starostů obcí budějovickému Oberlandratu jsou pozoruhodným pramenem a nejenže dokládají problémy obcí s likvidacemi trosek objektů, ale i dále nepřímo dokazují kvalitu čs. pevnostního betonu. Připočteme-li k tomu, že již byl pozdní podzim a možná i první sníh, nebyla to jistě lehká práce ani pro tehdejší zocelené venkovany. V následujících řádcích se podívejme, jak to celé probíhalo ve zdejší oblasti...
---------------------------------------------------------------------------

Bývalý úsek 181 (fotografie z destrukcí lze shlédnout v Obrazové kronice Velešína 1900-1945, snímek 80  na http://digi.ceskearchivy.cz)

U Římova měli problém s 23 objekty (2 další byly tehdy jen zabetonované – tedy celkem jich na katastru měli 25). Až do 5. prosince 1939 zde pracovalo 8 dělníků, poté práce přerušily přívaly sněhu. Obec, stejně jako jiné, postrádala odborníky na provedení těchto prací. Díky podrobnému dokumentu se dozvídáme, že na by bylo potřeba asi 12 000 K a že lze "z jednoho krytu dle získaných informací dobýti asi 8 tun železa, tj. 3 600 K". Z toho je zřejmé, že by obec musela asi 8 400 K na jeden objekt doplatit (při všech 23 objektech navíc je to již 193 200 K !), což znamenalo nejen značný technický, ale i finanční problém. Nakonec ani zde nebyla požadovaná lhůta (do 26. 12. 1939) naplněna.

Ve Velešíně se prý nejprve "železnými pilkami" vypořádali s veškerými armaturami, které vyčnívaly z odstřelených konstrukcí a s menšími bloky, po jejichž rozbití bylo vybráno železo (veškeré železo bylo uskladněno u starosty obce). Dále zde byl opět problém s celými stěnami, opět je v dopise ze dne 22. 12. 1939 zmíněno, že je "není možno obyčejnými palicemi rozbíti a bude třeba jiným způsobem roztrhati". Stejně jako jinde byly i zde práce přerušeny kvůli sněhu, "leč by byl sních nejdříve odstraněn". Ani zde se na základě dalšího hlášení nepodařilo lhůtu dodržet. Občané Velešína a Prostředních Svinců tyto práce prý prováděli dokonce až do 19. prosince 1939.

Destrukce LO před Velešínem /zdroj: Obrazová kronika Velešína 1900-1945, odkaz výše/.

V Mirkovicích na likvidační práce 4 dělníky a dále zde bezplatně vypomáhali někteří místní. Podle starosty neměla obec dostupné prostředky a nepatrné množství vydobytého železa nepokrylo ani čtvrtinu nákladů. Dne 17. prosince se k tomuto problému vyjádřili i mirkovičtí četníci. Celkem byl v obvodu stanice 28 objektů (Mojné – 14 a z toho 1 zabetonovaný, Černice – 7, Mirkovice a Svachova Lhotka – 4 a z toho 2 na zabraném území na kat. obce Chabišovice, Dolní Třebonín - 3), z toho 4 "kryty staré konstrukce" (tedy snazší na rozbití). Jako jinde byly objekty pouze rozvaleny, bez dalšího poškození stěn. Firma Petzold zde měla vytěžené železo odvážet na velešínské nádraží. Podle názoru četníků by bylo nejlépe k rozbíjení trosek použít opět třaskaviny, "neboť rozbití krytů kladivy a ocelovými páčidly jest zcela nemožné". Samozřejmě byly do limitního 26. 12. odstraněny pouze 3 objekty staršího typu na katastru D. Třebonína. Ke dni 16. 7. 1941 byly prý již v obvodu zdejší četnické stanice "všechny kryty rozbity a v nich se nacházející železo odvezeno". Na místě dle hlášení zůstaly jen zbytky betonu. Velitel místní četnické stanice žádal, zda tyto zbytky mohou být využity k vyspravení zdejších cest, nebo "zda-li jest to majetek státní, který není dovolené odvézti". To bylo potvrzeno odpovědí okresního úřadu z 27. 9. 1941.

V Mojném u Velešína hned 27. 11. najali na tyto práce celkem 5 dělníků za 2,80 K/hod. Podle svědectví vedoucího prací, člena obecní rady p. Petrouška tak "stěny a pilíře neodstřelené není možné nijak rozbíti".

Naopak v Dolním Třeboníně nechali podle přípisu z 9. 1. 1940 vytěžené železo ležet přímo u objektů. Náklady na likvidaci jednoho objektu zde byly stanoveny na 3 000 K (bez odvozu železa). Celkem bylo ze všech zdejších objektů odhadnuto na 40 q železa – z nízké ceny za výkup tak také vyplynuly finanční nesrovnalosti. Zdejší obecní úřad tak navrhl, aby okresní úřad "upravil nám cenu železa, tak by si obec mohla uhraditi výlohy s rozbíráním spojené, anebo prodati železo obci volně".

Podle zprávy velitele místní četnické stanice z 1. 12. 1939 měli "potíže s úplným zničením pevnostních objektů" i ve Zlaté Koruně. Ve všech stanici podléhajících obcích (Rájov, Přísečná, Srnín) také měli problém s absencí odborníků, kteří by tyto práce vedli a nebyli zde ani potřební nezaměstnaní dělníci. Proto starostové navrhovali, aby byly likvidace zadány odborné firmě. Nepřímo tak dále text opět dokazuje kvalitu čs. betonu: "... neboť bez trhavin a odborníků nelze úplné zničení provésti a prováděly-li by tyto práce osoby s věcí neobeznámené, vyžadovalo by to jednak velkého finančního nákladu a jednak by bylo nebezpečí nějakého neštěstí".

Na katastru obce Srnína byly ke dni 5. 12. 1939 všechny objekty "pouze částečně rozbity, takže jest nemožno, aby byly rozbity neodborníkem". Srnínští tak žádali, aby byli zařazeni do pozdějšího "hromadného provádění" těchto prací.

Taktéž v Rájově byla pro místní ke dni 28. 11. 1939 likvidace zbytků "úplně nemožná". Obvyklý zde byl také nedostatek odborníků, kteří "by uměli zacházet s třaskavinami". Bylo by tak podle místních nejlépe, aby byla najata odborná firma a současně by tak došlo k zaměstnání nezaměstnaných dělníků. Tyto aktivity měl pak podle návrhu starosty Plánského koordinovat okresní úřad, resp. kvůli lepšímu "spojení s různými odborníky a firmami". Pokud by se podle něj nadále tyto práce nechaly na obcích, mohlo by to vést k různým nedorozuměním a úrazům. Pak také zdejší starosta konstatuje nedostatek dělníků ("hospodáři doposud nemají skončený výmlat a nezaměstnaní u nás nejsou, jezdí do Lince na práci") a vhodného nářadí.

Do předepsané lhůty 1 měsíce se také nemohli vejít v Přísečné. Ke dni 20. 11. 1939 zde panoval obvyklý totální nedostatek pracovních sil a i potřebných pomůcek pro tyto práce.
--------------------------------------------------------------------------- 

Bývalý úsek 182

Velitel četnické stanice ve Strážkovicích dne 27. 11. 1939 oznamoval, že požadované práce nelze provést ve stanovené lhůtě (tj. do 26. 12.). Ve dnech 25. a 26. listopadu prý místní provedli zkoušku rozbíjení trosek běžným "náčiním kamenickým". Ty stěny, které zůstaly stát na místě, nešlo těmito prostředky zdaleka zlikvidovat, narušené bloky betonu prý "jen s velkou námahou". Podle četníků byly kryty "většinou jen výbuchem trhaviny roztržené v polovici, nebo mají jen trhliny, stropy pak jsou namnoze s krytů shozeny dolů a jsou také více rozbity". Takřka obdivně se zpráva vyjadřuje o síle betonového zdiva (podobně jako ostatní). Zmíněny jsou zde i zdejší objekty vz. 36 (v obvodu stanice byly celkem 4), které byly stavěny "z materiálu méně pevného a tyto jsou pak třaskavinou roztřeseny více". Dále je zmíněn i obvyklý problém v podobě nedostatku dělníků, kteří by takovou těžkou práci prováděli a samozřejmě i potřebných odborníků. Přímo Strážkovičtí se dále k problému vyjádřili 10. prosince 1939. Zdejší starosta Vojtěch Valentra usoudil, že zbytky objektů "nelze rozbít jinak než třaskavinami". Další jeho slova nepotřebují komentář: "Neb objekty jsou jenom rozhozené na obrovské kvádry takže s palicemi se s tím nic nepořídí. Ač jsme na tom pracovali skorem ne - li půl dne ničeho jsme však nedocílili".

I v nedalekém Ostrolovském Újezdě bylo ke konci listopadu 1939 "úplné zničení pevnostních objektů v katastru obce", navíc "s náčiním které má občanstvo po ruce" téměř neproveditelné. Některé části objektů zde byly vůbec nebo jen mírně poškozené. Podle starosty Filipa by se zde snad dalo "provésti úplné zničení rozstřílením nepoškozených a větších částí objektů".

Ze Střížova dne 3. 12. 1939 oznamují, že zastavili veškerou "práci na zničení pevnostních objektů, poněvadž dělníci nemohou obyčejným nářadím nic rozbíti (krumpáčem, palicí)". Podle starosty Burdy se stropy místním rozbít sice podařilo, ovšem stěny už se jim dále rozrušit nešlo.

V Jedovarech byli také samozřejmě povinni odklízet trosky objektů. Již klasicky starosta Filip upomíná na nedostatek dělníků – již vzhledem k velikosti vesnice, která prý měla v té době jen celé 3 dělníky. Samozřejmě nešlo podle něj tyto práce provádět neodborně a to zvláště při absenci potřebného materiálu a nástrojů. Podle provedené zkoušky pak jedovarští "vůbec ničeho tím nepořídili, neb jest vše samé železo a beton".

Římovští četníci se tímto problémem také zaobírali a to v obvodu obcí Římov (zde nám již však od toku Vltavy na západ začíná úsek 181), Stropnice a Komařice. Tyto obce prý také neměly žádné odborníky, a tak se místní pokoušeli objekty likvidovat "způsobem zcela neodborným, bez použití trhavin, takže tato práce jest zdlouhavá, s velkým finančním nákladem". Náklady jsou zde odhadovány takřka 2x větší, než výtěžek z prodeje železa z jednoho objektu. Při takovémto postupu práce by obce dle četnického odhadu nebyly tyto s pracemi hotovy ani "v jarních měsících 1940". Proto by prý bylo nutné, pověřit alespoň dozorem nad těmito pracemi někoho, kdo se v tom vyzná.
---------------------------------------------------------------------------

Bývalý úsek 183 (fotografie z destrukcí lze shlédnout na Bunkry.cz, foto 1939, pro web v r. 2000 poskytl Svoboda Tomáš MUDr., archiv Václav Salák)

Již 27. listopadu 1939 přišla na okres zpráva z četnické stanice Borovany. Podle místního velitele Šaška zde v obvodu stanice bylo celkem 36 krytů, z čehož 2 byly zabetonovány (z toho 25 na katastru Borovan). Jeden z nich byl určitě 183/1/A-160 u Borovanského mostu, což je doloženo i pamětníky. Druhý není jistý, a pokud nešlo o nějaký objekt vz. 37, mohlo jít dost dobře o dnes jediný zachovalý objekt vz. 36 X.a/15. V katastru Vrcova prý měli krytů celkem 11 – z čehož jen málo bylo "staršího typu", které se daly relativně "snadnějším způsobem odkliditi". Všechny objekty zde byly po prvním odstřelu "pouze poškozeny /: stropy vyhozeny :/, kdežto ostatní betonová konstrukce těchto krytů nebyla výbuchem této třaskaviny vůbec zničena". Také dle názoru velitele četníků by tehdy úplná likvidace trosek vyžádala daleko více prostředků, než mohl vynést prodej železa firmě Petzold. Jako problém viděl i absenci třaskavin, neboť "rozbití betonového masivu ocelovými páčidly bylo by vzhledem ke stanovenému termínu zcela nemožné a potrvalo by značnou dobu". Zajímavé je, že stejně jako výše jsou zde rozlišeny novější konstrukce objektů – zmiňuje zde sílu stěn a fakt, že čelní stěna podepíraná kamennou rovnaninou a náspem se často ani nepohnula. Šašek pak jako mnoho jiných dále doporučuje na tyto náročné práce najmout odbornou firmu.

Destrukční práce před Borovany, vlevo masiv Borovanského vrchu /zdroj: Bunkry.cz, foto 1939, pro web v r. 2000 poskytl Svoboda Tomáš MUDr., archiv Václav Salák).

Podobné stanovisko zaujali i zdejší městští radní ve zprávě z 23. 11. 1939. I podle jejich vyjádření "zbyly v celku celé stěny i stropy železem armované, které se nedají rozebrati pouze rozstřílením". Poukazují rovněž na absenci dělníků, z toho někteří jsou "zaměstnáni, též v Říši i na letišti" (v Plané u Č. Budějovic ?). Podle radních bylo na likvidaci potřeba pozvat četu ženistů, nebo odborníky v podobě střelmistrů. Podle vyjádření "musí se kryty , celé stěny rozstříleti" a "ručně i kdyby dělníci zde byli, nedali by se kryty rozebrati". Nebylo tedy možné proto "obcí naší při nejlepší shora uvedenému nařízení vyhověti". Dozvuky měly tyto události v Borovanech i v létě 1940. Podle sdělení četnické stanice ze dne 1. 6. 1940 byl problém i se zbylým materiálem po vytěžení železa z objektů – konkrétně se jednalo o "kámen, jenž byl použit při stavbě krytů na náspech". O jeho užití prý měli zájem místní, ale dozorčí orgány pražské firmy, která zde měla odvážet železo, tvrdili, že mají nárok na prodej kamene. Podle názoru rady měly být kameny nejlépe využity při vysprávce obecních cest, protože při stavbě linie byly prý poškozeny. Protože zbytky objektů překážely vlastníkům polí v jejich obdělávání, místní četníci prosili kompetentní místa o rozhodnutí v této věci.

Z obce Radostice píší dne 6. 12. 1939, že "nebylo možno pro tvrdost materiálu železo z betonu dostati". Radostickým se podařilo nakonec z rozdroleného betonu vydobýt kus armatury, který pak uložili na obecním úřadu. Zřejmě jako důkaz, že se o práce nařízené okresním úřadem, alespoň pokoušeli.

Ve Vrcově odpověděli na výzvu okresu dne 26. 11. 1939. I zde měli problém takový, že "celé stropy a stěny doposud stojí, které jsou při velké tvrdosti křížem krážem armovány železem". Tedy ani "při největší snaze" zde nebylo možné zbytky objektů dostupnými prostředky rozbíjet. Obec byla sice ochotna odvážet vytěžený materiál na nejbližší železniční stanici (do Borovan), ale i zde byl překážkou obvyklý deficit odborníků a pracovních sil.
---------------------------------------------------------------------------
Od 11. prosince 1939 pak dle vyjádření budějovického okresního úřadu měli být na tyto práce najati odborníci, kteří si měli pomoci výbušninami. Od 2. listopadu 1940 bylo možno podávat žádosti ve věcech náhrady škod způsobených ničením bývalých objektů opevnění na velitelství Festungsrückbaukommanda I v Praze XIX, Náměstí branné moci č. 3. Žádosti mohly být podávány až do 15. listopadu 1940. Koncem roku 1941 se pak okresní úřady musely obrátit na četnické stanice ve svém obvodu s nařízením k vyšetření, zda se v blízkosti obytných domů dosud nenacházejí zabetonované neodstřelené kryty. Množství stavebního kamene a drtě z betonu také našlo využití při vyspravování cest (srv. aktivitu podnikatele Leonarda Ludera, který chtěl k tomuto účelu betonovou drť z odstřelených objektů úseku 183 použít místo štětového kamene a nebylo mu to schváleno). Poměrně živelné získávání surovin bylo pak přerušeno dne 27. 1. 1942. Německá vojenská správa Protektorátu tehdy nařídila s okamžitou platností zastavení dobývání železa z trosek objektů. Nově bylo povoleno pouze smluvně zajištěné odstraňování sutě a odvážení zeminy. Vybírání železa bylo nově tedy zakázáno a patřičně trestáno. Problémem se také stalo asi zřejmě poměrně časté znovuotvírání zabetonovaných objektů civilisty. Vstup do blízkosti bývalého opevnění byl zakázán a majitelé pozemků k nim mohli nadále vstupovat jen na vlastní nebezpečí.

Základní literatura a prameny

PIVCOVÁ Zuzana, Likvidace československého opevnění po vzniku protektorátu, Fortsborník č. 7, s. 57 – 60.

SOLPERA Jan, Nadějný začátek se smutným koncem, České Budějovice 2008 (odkazy v textu).

SOkA ČB, f. Okresní úřad ČB, kart. 660, sl. V–7, Ničení pevnostních objektů.

K dalšímu studiu

ANGER Jan, Na směru hlavního úderu, HaV, č. 6, 1991, s. 26 – 47.

CIGLBAUER Jan, Lehké opevnění z roku 1938 na území dnešního okresu České Budějovice, Výběr 28, č.1, 2008, s. 40 - 54.

DUCHOŇ Jiří, Muzeum čs. opevnění 1935-1938. Lehký objekt A-140-33 Veselka. Průvodce, České Budějovice 1995.
TÝŽ, Úsek 182 Ostrolovský újezd z roku 1938. Průvodce, České Budějovice 1996.

HAMÁK Bedřich – VONDROVSKÝ Ivo, Mobilizovaná československá armáda 1938, Dvůr Králové nad Labem 2010.

JEŠKE Vladimír - SVITÁK Miroslav, Výstavba lehkého opevnění z roku 1936 v jižních Čechách, Výběr 34, č. 3, 1997.

KOZEL Petr, Lehké opevnění úseku 182 Ostrolovský Újezd včera a dnes, Trhovosvinenské listy z února 2008, s. 5-6.
TÝŽ, Lehké opevnění z léta 1938 na Českobudějovicku (stavební úseky 181-183), České Budějovice 2009, bakalářská práce.
TÝŽ, Obyčejní vojáci aneb 1. pěší pluk "Mistra Jana Husi" v roce 1938, České Budějovice 2011, diplomová práce.

NIKRMAJER Leoš, Likvidace pohraničních pevnostních objektů na Českobudějovicku v období Protektorátu Čechy a Morava, Výběr 34, 1997, č. 3, s. 213-214.

SALÁK Pavel, Lehké opevnění z 1. republiky na katastru města Borovan, České Budějovice 1993.

SOLPERA Jan, Devětadvacátí v osmatřicátém - jindřichohradecký pěší pluk číslo 29 "Plukovníka J. J. Švece" při obraně republiky na konci třicátých let 20. století, Jindřichův Hradec 2008.