Vzhled vojáka československé branné moci
Vojín 10./III roty 29.p.pluku – září 1938 – Třeboňsko
Sudetoněmecká krize konce 30. let vyvrcholila urychlenou přípravou obrany Československé republiky. Od roku 1935 bylo budováno stálé opevnění, především na hranicích s Německem. V březnu 1938 došlo k "anšlusu" Rakouska, čímž se pravděpodobná nepřátelská fronta prodloužila na jižní hranici až k Bratislavě. Na Třeboňsku byla v roce 1936 vybudována řídká linie lehkého opevnění typu 1936 a v roce 1938 došlo k výstavbě moderního typu 1937. 10./III. rota obsazovala za mobilizace 10 kilometrový úsek pevnostního stavebního úseku 184 „Staňkov“ od řeky Lužnice po rybník Ruda. Před rotou se nacházelo 12 družstev SOS, která by ustupovala do jejího úseku.
Voják na snímku je oblečen do polní blůzy vz. 30 a kalhot vz. 21. Polní stejnokroj vz. 30 byl zprvu vydáván vojákům z povolání, zatímco vojáci prezenční služby nosili až do konce 30. let stejnokroj vz. 21 se skrytým zapínáním. Za mobilizace byly záložníkům vydávány bez rozdílu oba typy. Zaměříme-li se na uniformy vojenských posil SOS, zjistíme, že poměr blůz vz. 21 a 30 byl asi 1:4. Voják na límci blůzy nemá kovové štítky s číslem pluku. Sundavaly se ze zpravodajských důvodů právě za mobilizace. Na límcích jsou výložky v barvě pěchoty. Voják je obut do vojenských okovaných kotníkových střevíců, doplněných ovinovačkami vz. 24 z vlněné příze. Přes pravé rameno má voják malou polní – „mošnu“ a křížem přes levé brašnu s plynovou maskou vz. 35. Ta byla standartně nošena rovněž přes pravé rameno, ale voják nese také velkou polní – „tlumok“. Čs. armáda používala především tzv. tornistru, ale koncem 30. let začala být nahrazována právě tlumokem. Rovněž jednotky SOS byly vybaveny především tlumoky. Vojákův tlumok je staršího rakousko-uherského vzoru se zapínáním přezkami. Na ní je uchycen ešus v ochraném povlaku a dále na ní mohla být přichycena polní lopatka, helma a stočený kabát. Tlumok je opatřen poruhy s háčky uchycenými za sumky. V oblasti ramen jsou popruhy vycpány štětinami. Na dvojitém nebarveném opasku s tombakovou (původně hnědě mořenou) přezkou s vylisovaným malým státním znakem, jsou umístěné dvě dvojsumky vz. 24 pro celkem 60 nábojů vz. 23 (7,92mm). Tyto sumky postupně nahrazovaly poškozené vyřazené sumky k pušce Mannlicher, které se používaly i k pušce vz. 24. V roce 1938 byl poměr sumek mannlicher a vz. 24 asi 1:1. Na levém boku má voják polní lopatku s koženým závěsníkem staršího rakousko-uherského typu a bodák vz. 24 s koženým závěsníkem. Na hlavě má vojín přilbu vz. 32 v barvě khaki s koženým podbradníkem, vyzbrojen je puškou vz. 24.
Vojín pěšího pluku 1 "Mistra Jana Husi" – září/říjen 1938, kasárna v Českých Budějovicích
Ačkoliv byla čs. armáda dobře připravená na válku s Německem, vojáci se nebáli a chtěli bránit republiku, byli jsme zrazeni našimi dosavadními spojenci a prezident Beneš protiústavním činem nařídil ústup armády a odstoupení německého pohraničí hitlerovskému Německu. Zábor pohraničí s mnoha liniemi našeho opevnění proběhl mezi 1. a 10. říjnem 1938. Armáda ustoupila za demarkační čáru a během října a listopadu byla demobilizována. Od jara 1938 probíhaly v pohraničí boje se sudetoněmeckými povstalci, jejichž tíhu nesli příslušníci SOS – Stráže obrany státu. Po Mnichovu byly posíleny jednotky na Podkarpatské Rusi, kde bojovali s maďarskými a polskými teroristy až do března 1939.
Vojín na snímku je zachycen pravděpodobně v době výdeje stravy – v ruce drží vojenskou misku – ešus. Jelikož má sundanou polní blůzu, můžeme vidět armádní bílou košili vz. 21 se stojáčkem, která je vzhledově stejná jako její rakousko-uherská předchůdkyně. Kvůli zavedení nových čs. soukených uniforem vz. 21 a 30 musel být zaveden zelený nákrčník, který se připevňoval na stojáček košile a zabránil poškrábání krku límcem blůzy. Na krku má vojín pověšené mosazné pouzdro s legitimačním lístkem čs. vzoru. Tyto tzv. „ID známky“ byly vydávány až v době mobilizace. Kalhoty vz. 21 mohly být nošeny jak se šlemi, tak s páskem. Na hlavě má voják polní čepici – tzv. lodičku s mořeným odznakem s vylisovaným malým státním znakem.
Kulometčík s pomocníkem - pěší pluk 36 - podzim 1938, Podkarpatská Rus
Po Mnichovu nevypsaná pohraniční válka neskončila, jen se její těžiště přesunulo na východ na maďarské hranice. Již od vzniku republiky Maďarsko usilovalo o připojení Slovenska a Podkarpatské Rusi ke svému území. Od podzimu 1938 do března 1938 bojovaly čs. jednotky na Podkarpatské Rusi především s maďarskou polovojenskou organizací Szabadcsapatok – jakousi obdobou sudetoněmeckého Freikorpsu - po jehož boku často útočila i regulérní maďarská armáda. Největší tíhu bojů opět nesly jednotky SOS. Nejtěžší boje proběhly ve dnech 14. až 17.března 1939, kdy po odtržení Slovenska, na Hitlerův pokyn začalo Maďarsko silou obsazovat Podkarpatskou Rus. Čs. armádě a mužům SOS se dařilo maďarské útoky odrážet, ale po doražení zprávy o zřízení protektorátu, byl nařízen ústup na Slovensko. Některé odříznuté jednotky se musely probojovat do Polska nebo Rumunska. Čs. vojákům se pomocí lehkých kulometů podařilo sestřelit jedno maďarské letadlo a zničit snad několik lehkých tanků.
Na snímku je čs. kulometčík vyzbrojen lehkým kulometem ZB 30J, který byl určen pro vývoz do Jugoslávie a dalších států. Při zářijové mobilizaci byly armádou zrekvírovány všechny zbraně a vojenská technika našich zbrojovek určené pro vývoz a dodány čs. armádě. Například vojáci jindřichohradeckého pěšího pluku 29 vzpomínali na dodávku lehkých kulometů ze zakázky pro Čínu, oražené čínskými znaky. Kulometčík má mimo běžné výstroje na opasku brašničku s nářadím ke kulometu. Pomocník kulometu, který byl stále s kulometčíkem, vyměňoval a nabíjel zásobníky kulometu, nesl náhradní hlaveň a největší část střeliva pro kulomet (střelivo pro kulomet neslo více členů družstva) má na opasku jako osobní zbraň pistoli vz. 24 v koženém pouzdře a nabíječku zásobníků.
