Onuce
Jednou z důležitých výstrojních součástí prvorepublikového vojáka byly onuce, nošené v botách místo ponožek. Onuce dříve patřily mezi každodennost i civilního obyvatelstva. Teprve 20. století postupně úplně nahradilo onuce modernějšími ponožkami. Nejdéle, jak to tak bývá u zastaralých věcí, si onuce ponechávala samozřejmě armáda a to se netýká jen armády československé. Ještě v 80tých letech bylo možné podle svědků nalézt ve výstrojních skladech ČSLA kontejnery onucí připravené pro případ mobilizace.
Vojákovi ČSR 20tých až 30tých let, byly vydávány vždy dva páry onucí. Onuce tvořily kusy kalikového plátna o rozměrech 40x40cm. Bylo povoleno používání i ponožek z vlastních zdrojů, především v zimě.
Nechme hovořit dobový předpis z roku 1930 o tom, jak měla ochrana nohou v zimě vypadat:
Mužstvo chrání nohy, třeba-li, dvojitou kalikovou onucí. Dobře konservovaná a dostatečně volná obuv je sama o sobě již jakousi ochranou proti mrazu. Při práci ve skladech za tuhé zimy nutno si vypomoci obaly nohou, improvisovanými z vyřaděných soukenných neb jiných oděvních součástek. Mužstvo může nositi také své vlastní ochranné prostředky proti zimě (trikotové prádlo, svetry, teplé ponožky, nátepníčky apod.), které však nesmějí býti na újmu pochodové pohotovosti.
Předpis pojednávající všeobecně o ochranných prostředcích proti zimě je zakončen:
Ostatně, nelze přezírati vojenský požadavek, aby mužstvo bylo rozumě otužováno. Vhodně volné cviky, zvýšený pohyb, nahradí mnohdy velmi účelně všeliké nadbytečné ochranné prostředky proti zimě.
Teprve roku 1936 byly zavedeny zimní onuce z bavlněného šedého flanelu o rozměrech 45x45cm.
U onucí bylo nejdůležitější jejich správné zabalení. Pokud byly onuce na nohou složeny správně, jejich pohodlí se vyrovnalo pohodlí ponožek.
